Prakticky každá země si cení svých unikátních zvyků a je na ně pyšná. Česká republika zde není výjimkou. A navzdory současné globalizaci si zachováváme některé unikátní tradice, které v podstatě nikde jinde nenajdeme. Zdaleka nejlepším příkladem jsou u nás Velikonoce. Žádné jiné svátky nemají tak odlišný způsob slavení od jiných zemí.
Zde se samozřejmě mluví především o pondělním koledování, spojeném se šupáním pamihodem či pomlázkou. To se provádí proto, aby vitalita z mladých vrbových proutků přešla do ženy, a ta zůstala mladá a zdravá po celý další rok. Jedná se samozřejmě pouze o pověru, o níž většina lidí již příliš nezná. V dnešní době se obvykle říká, že se to provádí proto, aby žena či dívka „neuschla“. Význam je však stejný – udržet mládí a vitálnost.
Je však jasné, proč v jiných zemích tento zvyk budí kontroverze. Podle mnohých se jedná v podstatě o násilí na ženách. A ačkoliv mnoho lidí, především mužů, tvrdí, že je to jen zábava, a k žádnému násilí nedochází, začíná se ozývat i u nás stále více hlasů, především z ženské části obyvatelstva, které přiznávají, že tímto zvykem nejsou příliš nadšené.
Pravdou totiž je, že situace často není ani zdaleka tak idylická, jak by se mohlo zdát. Ve větších městech se obvykle tento zvyk až tak nedodržuje, s výjimkou nejbližších příbuzných, neboť jen málokdo si je ochoten pustit cizí lidi do domu, z pochopitelných důvodů.
Na vesnici, kde se všichni znají, je zase problém ten, že koledníci jsou často opilí a mnohdy se nekontrolují. Výsledkem je pak pro ženy skutečně bolestivý výprask, který zanechává „jelita“. Není tedy divu, že jej nemají příliš řády.
Je pak otázkou, zda skutečně stojí za to tento zvyk zachovávat. Ukazuje se, že není až tak úžasný, jak by se mohlo z vyprávění zdát. Měli bychom se tedy zamyslet nad tím, zda v něm pokračovat, nebo zda není lepší jej nějakým způsobem modifikovat.
