Když se kolem sebe rozhlédnu, tak vídám děti, které v rukou drží drahý mobil, dívají se do něj a nevnímají okolí. Takhle to ale bohužel je i doma. Rodiče jsou dlouho v práci, domů přijdou unavení a chtějí mít klid. Jak si ho zajistí? Koupí svému dítěti mobil, na kterém je možné hrát spoustu her či tablet, aby je neotravovalo svými otázkami a vyprávěním, co samo za celý den zažilo.
Vzpomínám na své dětství a můžu vám říct, že jsem moc ráda za dobu, ve které jsem vyrostla.
Chodili jsme ven, v blízkosti každého domu bylo hřiště, kam na nás občas z balkonu mrkli rodiče, jestli jsme v pořádku, domů jsme si zaběhli pro korunu na nanuka, pro šest na kino a nosili jsme hodinky, abychom měli přehled o tom, abychom nepromeškali čas, kdy se máme vrátit domů.
V zimě jsme chodili sáňkovat (i ve městech ta možnost byla, fakt), bruslit na stadion, a když nám počasí překazilo plány, tak jsme se sešli u někoho doma a hráli deskové hry. Ty měl každý.
Doba se změnila, a i když rodiče také chodí do práce jako ti naši, mají často pracovní dobu od nevidím do nevidím, nebo ještě díky malému výdělku si přivydělávají. A to způsobuje, že nemají čas na své děti, nevědí, co dělají, vlastně se dá říct, že jsou sami ochuzeni o rodinný život.
Trpí tím jak děti, tak i rodiče.
Může se ale stát, že do rodiny zasáhne nemoc. Ne, nemám na mysli chřipku, angínu, či nějakou alergii, ale těžkou, nevyléčitelnou.
V tu chvíli nám nezbývá, než se zastavit a s hrůzou zjistíme, že jsme se sami okradli o chvíle strávené se svým potomkem, se kterým teď řešíme jeho chorobu.
Nevíme si s ní rady, snažíme se vybavit si společné chvíle a najednou si uvědomíme, že čas, který jsme věnovali ať už kariéře, nebo přivýdělku, protože jsme si mysleli, že děláme to nejlepší pro dítě, aby se nestydělo, že nemá věci, jako děti ze zámožnějších rodin, jsme vlastně promarnili.
K čemu jsou drahé dovolené, poslední značková móda, nebo elektronické vymoženosti, když zdraví a život nedokážeme navrátit.
Teprve teď si uvědomíme, že život dítěte je mnohem důležitější než všechno, kvůli čemu jsme se plahočili.
Potomek místo chvil s námi trávil svůj čas s kamarády přes počítač, nezažil běhání venku, odkud by se vracel s ušpiněnými tepláky a teprve teď, když s výčitkami sedíme na kraji jeho postele a snažíme se tvářit statečně a dodáváme mu odvahu k léčbě, dozvídáme se o jeho tužbách. Například jsme překvapení, že dlouho touží po zvířátku, že ho trápí láska, nebo že loni chtěl jet pod stan a ne do Karibiku.
V téhle chvíli už víme, že jsme čas s ním propásli. A nejde to už vrátit.
Zastavme se. Naše děti nás potřebují. Vyslechněme, po čem touží. Nepodléhejme řečem, že je ostuda, když v létě nejedeme k moři a v zimě na hory, buďme s dětmi třeba pod stanem, ale skutečně s nimi. I duchem. Budou nám vděční a jejich láska je mnohem cennější než ta nejdražší věc, po které sami toužíme.